Můj 2. trip do ciziny a jak to celé dopadlo? Téměř přesný opak Skotska.

Tentokráte mi nešlo psát v průběhu a dokonce trvalo i pár týdnů než jsem se odhodlala začít ťukat písmena druhého článku. Ne že bych si nepsala spoustu myšlenek a pocitů průběžně, ale nešlo mi tomu dát nějakou ucelenější podobu tak, aby to bylo pochopitelné i pro čtenáře.

S odstupem času si dovolím tvrdit, že to byla jedna z nejlepších škol mého života, nejspíš lepší škola i než Skotsko. Skotsko bylo náročné, ale v mnoha ohledech krásné. Vlastně úžasné. Maďarsko? no Maďarsko vlastně po Skotsku ani být úžasné nemohlo. Prostě vlastně nemělo šanci. Skotsko nasadilo tak vysokou laťku, že má očekávání byla nastavena tak vysoko, že musel následovat logicky sešup dolů.

Sumírovala jsem si svá dvě odvážná dobrodružství a došlo mi, že Maďarsko bylo nejspíš z 90 % přesný opak Skotska. Tedy alespoň v těch pro mě zásadních bodech. Zkusím vám je co nejstručněji popsat, ale netuším, jak moc to bude pro vás srozumitelné.  :)

DSC_0792 21728475_10155589624706768_773187868019504666_n

  1. Unavená po antibiotikách. Týden před odjezdem si moje tělo chytře řeklo a dost. Koukej zpomalit a hezky pěkně si zůstaň ležet v posteli, i když ti hoří hafo úkolů. Ne ne žádný takový, home office nepřipadá v úvahu, pro jistotu ti zařídím, abys brala antibiotika, abys z té postele fakt nezdrhla. No a tak se stalo to, že jsem do posledního dne nevěděla, jestli odjedu nebo ne. Polonastydlá jsem nakonec tedy odjela nočním busem za svým druhým dobrodružstvím.
  2. Maďarsko prostě není pro mě v porovnání se Skotskem vůbec magická země. Zamilovala jsem se do Skotska po všech možných stránkách a krajina s kulturou k tomu rozhodně patří. Vítr, déšť, útesy, kopce, malebné vesničky apod. V Maďarsku jsem si připadala, buď jako u nás, nebo jako bych se přemístila u nás v čase zpět aspoň o dvacet let. V autobuse z Budapešti do vesničky 1,5 hod vzdálené jsem měla tíživý pocit, že tohle bude fakt výzva – divná směsice vůní spolucestujících a polorozpadlý autobus mě zneklidňovaly. A to byl jen začátek. (I přesto se ale našly okamžiky, kdy jsem si krajinu užívala a to nejvíc při ranním běhu. Vtipné bylo to, že když jsem si chtěla jít ráno v šest zaběhat, musela jsem se připravit na desetiminutový proces odstraňování supr lepivého bláta z botasek.)  DSC_0903 DSC_0810DSC_0817 DSC_0818DSC_0899 DSC_0901
  3. Při vstupu do areálu statku, který byl v duchu taoistickém, se mi udělalo mdlo. Tak tohle nedám, pomyslela jsem si. Ta energie, která z toho místa šla, mi naháněla hrůzu. Chlad, odpojení, neútulnost a přetvářku – to jsem cítila z toho místa já. Nejvtipnější bylo, že až na jednoho člověka, se kterým jsem se bavila o daném místu, mi všichni básnili, jak úžasná energie z tohohle místa číší. Jo, jasně, to povídejte někomu jinému. Dumala jsem nad tím, proč si to lidi tak užívali – bylo to něco jako, když byste přiletěli na cizí planetu – měli jste tu možnost hodit realitu za hlavu, protože jste se ocitli na cizí planetě, kde vás váš nedokonalý život nemusel tížit. Takový únik od reality. Já jsem z toho místa cítila zoufalé volání po spokojenosti, která v běžném životě nepřicházela.   DSC_0803 DSC_080221557557_1672299522789872_2944015452672336485_n DSC_0837DSC_0836 DSC_0843
  4. Naivně jsem si myslela, že moje angličtina bude za ty necelé dva měsíce, co jsem dál pilně pilovala od Skotska, diametrálně někde jinde. Jo… to jsem se šeredně spletla, tak rychle to evidentně alespoň u mě nefunguje. 😉  Btw. jedna skvělá rada – nedeptejte se ještě cestou tam snahou dohánět angličtinu pročítáním učebnice gramatiky 😀 Fakt stupidní nápad! Navíc, jak jsem byla ve stresu a rozhodně ne v pohodě většinu času, tak o to mé vyjadřování v angličtině bylo horší.

Tak a teď se konečně dostávám k tomu fakt podstatnému :) Teď s odstupem už vím, že mé prožívání 2. tripu bylo ovlivněno hlavně tím, že v Maďarsku mi nevycházely 3 důležité věci, které se ve Skotsku vypluly na povrch. Najednou jsem znejistila. 

  1. Nedokázala jsem vytvořit pořádný vztah s těmi lidmi tam. Prostě to nešlo. Těch důvodů tam bylo určitě víc, ale co jsem zatím odkryla já… děsil mě fakt, že většina těch lidí fungovala úplně odlišně než já. Nedokázala jsem je pochopit. Zní to asi divně, ale měla jsem pocit, jako by byli z jiné planety, o které nemám sebemenší tušení, jak se tam žije. Byli pro mě tak neznámí, že mě to až děsilo. Měla jsem pocit, že můj mozek se to snažil furt nějak pochopit, vysvětlit – zejména protože jsem byla přesvědčená, že empatie, pozorovatelské dovednosti a vidět věci v souvislostech jsou moje talenty a ono to najednou absolutně selhalo. 21743159_10212975458693936_6821828545462971121_n
  2. Což mě vede k druhému pointu: Cítila jsem neskutečnou tíhu, že jsem selhala. Ve Skotsku jsem měla pocit, že mi sebevědomí stouplo, tady jsem začala pochybovat, jestli vůbec nějaké dary, talenty, silné stránky mám. Něco, na čem jsem stavěla, se najednou zhroutilo v základech. A já si připadala absolutně nedůležitá a k tomu ještě osamocená. Když jsme měli poslední večer sdílení v kruhu 32 lidí, tak jsem si uvědomila, jak mé myšlenkové pochody a pocity jsou o to víc zaměřené na to, aby někdo z těch 32 lidí, resp. třeba z 6 lidí, se kterými jsem se tam přeci jen bavila víc, řekl, jak moc bylo pro něho důležité si se mnou povídat. Jak moc pro ně naše setkání a diskuze znamenaly. Zní to divně? Možná, ale je to má realita, která byla v tu chvíli ale sakra silná. A po pár minutách, kdy se tohle dokola odehrávalo ve mně a mě to šíleně vyčerpávalo, protože žádné uznání samozřejmě natruc nepřicházelo, mi došlo, jak absurdní ta má touha je. Proběhla mi hlavou myšlenka typu: „Petí, ty tu čekáš na potvrzení, že jsi důležitá, chceš obdiv a uznání, jenže po tomhle stejně tak touží každý z těch dalších 32 lidí. Každý se chce cítit výjimečně svým způsobem. A ty se tu lituješ, že se ti toho uznání nedostává.“ V tu chvíli to ze mě spadlo a já se mohla na chvíli nadechnout.
  3. Jak jsem byla ve stresu, pod tlakem, který jsem si na sebe hezky ušila, tak jsem si nedovolila být vůbec sama sebou a fungovat fakt tak, jak jsem chtěla. Ok, chvílemi ano, ale oproti Skotsku to bylo fakt ale fakt chabý. Cítila jsem se svázaná, upjatá a nešlo mi si ten čas vůbec užívat. Kam se poděla má spontánnost, uvolněnost, smích, užívání si aktivit… taková celková hravost, na kterou jsem byla tak pyšná, že jsem jí ve Skotsku v sobě intenzivně objevila? Uff to byl sešup – a to o to víc, když jsem už měla ta svá vysoká očekávání ze zkušeností se Skotskem. Juj a jak já jsem na ty lidi tam byla vnitřně a někdy i navenek o to drsnější. Byla jsem naštvaná, že mně to nejde a jim ano. Někde uvnitř jsem jim to záviděla a chtěla to taky. Nedokázala jsem to pochopit – oni si užívali a vychvalovali kdeco a přitom byli tak „nedokonalí“ a ani se v mých očích nesnažili růst tak, jako jsem se usilovně snažila já. V mých očích jen plavali po povrchu a nebrali si z toho kurzu ani polovinu toho, co já, a přesto vypadali šťastně. To je přeci nefér – běželo mi hlavou. A o to víc jsem byla naštvaná sama na sebe, proč to najednou taky nedokážu. Chci říct, že v mé hlavě je ještě silný model, který se má tendenci nepozorovaně vplížit do mého života – „Nejdřív tvrdá práce, a pak možná zbude čas pro koláče a zábavu.“ 😉 A oni to měli úplně přehozené. Jak je to možné, že se dokáží tak uvolněně bavit, aniž by na sebe tak tlačili jako já? Na konci kurzu jsem si uvědomila, jak moc jsem na sebe tvrdá a jak jsem potažmo kolikrát tvrdá i na druhé lidi. A jak mě to vyčerpává. Něco ve mně pracuje podvědomě stále s potenciálem každého z nás – něco jako: přeci cílem každého člověka je na sobě pracovat za každou cenu – minimálně o to usilovat, usilovat o „dokonalost“. Miluju učení se nových věcí a věřím, že je to obzvlášť v dnešní době plné informací, možností a zrychlenosti o to víc důležité, ale když se to přežene, tak nejen že to postrádá účinnost, ono je to destruktivní. Tak jsem si víc uvědomila, že to, co chci a co mi dává smysl je dopřávat si víc: ZPOMALENÍ, ZJEDNODUŠOVÁNÍ, HRAVOSTI, ODPOČINKU – DÁT SI PROSTĚ ČAS VIDĚT TO, CO JE PRO MĚ PODSTATNÉ A NEPACHTIT SE ZA KAŽDOU CENU PO PLNĚNÍ KAŽDÉHO ÚKOLU, KTERÝ SE MI OBJEVÍ Z NĚJAKÉHO DŮVODU NA SEZNAMU. ROZHODNOUT SE KAM SVŮJ ČAS A ENERGII CHCI OPRAVDU INVESTOVAT – CO ZA TO FAKT STOJÍ! A večer už neusínat neklidná s tím, co jsem ještě nestihla a co jsem mohla udělat líp… bla bla bla – Ve spoustě věcí nemám ještě jasno, ale tohle se mi vrací poslední dva roky čím dál víc intenzivněji a cítím, že mi to dává čím dál víc smysl. PECKA 😉 BTW. Paradoxně si teď uvědomuju, že jsem si tyhle věci odpírala, protože jsem chtěla rychle růst, učit se nové věci efektivně a rychle a neměla jsem přeci čas na zpomalení nebo zábavu, hraní, uvolnění apod. a přitom právě tohle mé děsně efektivní fungování mě brzdilo. Už se musím sama sobě smát, když takhle čas od času prozřu, jak absurdně se dokážu někdy chovat. 😀

Je mi jasné, že to tentokráte je nejspíš moc komplikované a nepochopitelné. Jelikož se mě ale někteří už ptali na pokračování a já to v tuhle chvíli lépe popsat neumím, rozhodla jsem se, že to i tak zkusím a půjdu s kůží na trh.

Když bych měla stručně a jasně ještě jednou shrnout o čem bylo Maďarsko, řekla bych tohle:

„Maďarsko byla moje opravdu výživná zkušenost. V tu chvíli náročnější než Skotsko, ale teď jsem za ní o to víc vděčná. Proč? Ukázala mi mé strachy v surové čisté podobě a teď funguji zase o to víc v klidu a s větším nadhledem. Posunula jsem si touhle zkušeností zase o něco … o něco víc… laťku v tom, co to pro mě znamená být sama sebou a dovolit si užívat život VÍC. A to je pro mě v tuhle chvíli asi to nejcennější! Krůček po krůčku odvážně kráčím svým životem. :)

Tak co? Jaké bude další mé odvážné dobrodružství? 😉

We will see…soon :)

btw. Jedny z nejúžasnějších chvílí kurzu, které jsem si fakt užila, byly s profesionální maďarskou vypravěčkou příběhů „profi – storyteller“, která nás přijela navštívit na jedno odpoledne a to fakt stálo za to! Během krátké doby mě dokázala přesvědčit o tom, jakou sílu může mít vyprávění příběhů. A jak to dokázala? Tím, že jsem z ní cítila NESKUTEČNOU VÁŠEŇ pro to, co dělá a co fakt miluje.  Což mě usvědčilo o tom, že když člověk dělá něco, co fakt miluje, lidé okolo to cítí, jdou za ním, učí se daleko rychleji a nasávají inspiraci pro sebe v obrovských dávkách.

 

story  erasmus

21731025_10212975590377228_2987639262662069853_n 21558836_10155113231576298_1268389183659383644_n 21761490_1669111453108679_5450929744992479860_n 21766471_10155146474441298_8393585902038692421_n DSC_0828 21742942_10159308280040635_1765628754062337974_n 21730950_10210236569815376_1109032207674733007_n DSC_0888