Co se ve mně odehrávalo před cestou?

Když jsem podávala přihlášku, což znamenalo napsat motivační dopis a šance uspět byla pro mě minimální, tak jsem cítila zdravé nakrknutí, které mě vyburcovalo k akci. Naštvala jsem se na sebe, protože toho v tu dobu bylo na mě dost a každou chvíli jsem měla pocit, že se něčeho bojím. A jeden dlouhodobý strach byl z mé nedokonalé angličtiny a s tím spojené další strachy – třeba jako, že se o sebe nedokážu v zahraničí postarat, že zabloudím, nebudu se umět zeptat a porozumět, co mi radí apod. No a tak jsem si jednou řekla, peču na to a jdu do toho. Upřímně, stejně ta šance uspět nebyla taková, tak proč ne? Týden uplynul a žádná odpověď. Ok, nevadí. Kamarádka mi řekla, ať si zkusím podat přihlášku na další kurz. Jasně, tak třeba za rok, až zase nasbírám dostatek zdravého nakrknutí, které mezi tím trochu zesláblo. Za týden jsem dostala odpověď – jop jste přijatá. Good! Byla jsem vzrušená. Tak se to povedlo! Paráda, jedu do Skotska! Kromě zajímavého téma: Vedení mladých lidí a projektů, mě fascinuje už delší dobu krása Skotska – krajina, kopce, vesničky, útesy, vítr, déšť … celková atmosféra. Geniální kombinace!

Pro další dva přípravné měsíce byly zásadní tři momenty:

  1. Hned na začátku jsem musela během týdne zařídit letenky, což znamenalo podívat se pravdě do očí – nemám s tím žádné valné zkušenosti. Doteď jsem byla všude s cestovkou, nebo to zařizoval někdo jiný. V tuhle chvíli to bylo ještě ale celkem v pohodě. Mám pocit, že v tu dobu převládalo vzrušení natolik, že jsem měla sílu a odhodlání jít step by step a vykoumat všechno možný ohledně shánění letenek a rozhodnout se, na jaké letiště za jakých podmínek nakonec pojedu.
  2. Druhý moment nastal ve chvíli, kdy se blížil den odletu a já začala panikařit, že můj seznam úkolů je megadlouhý a stíhal mě pocit viny, že jsem se na pár týdnů odmlčela a nic moc jsem nesplnila. Ještě 14 dní před tripem jsem nic moc nedokázala udělat a jen se sžírala průběžně nepříjemnými pocity. Pak přišel moment, kdy jsem se zase zdravě nakrkla, řekla si, že je to jedno, co nejhoršího se může stát? Ok, tak nikam nepojedu přinejhorším, ono se to nepo. Tím jsem se uklidnila, uvolnila a mozek jakoby mi v tu chvíli začal zase fungovat. Sepsala jsem si všechny ty úkoly na jedno místo a rozdělila na dvě části. V jedné části byly fakt podstatné úkoly a na druhé ty, které bude supr, když budou, ale dá se to zvládnout i bez nich. Zjistila jsem, že těch fakt zásadních je pár a konečně jsem zase měla energii jít krok po kroku a během asi tří dní jsem měla podstatnou část všech úkolů splněnou a co víc? Já si užívala každý ten pokrok.
  3. Poslední pro mě zásadní okamžik nastal ve chvíli, kdy jsem sbírala nápady, kam se mám jet podívat, až budu mít dva dny volna. Získávala jsem postupně další a další podněty k návštěvě a místo, abych byla ráda, začínala jsem být nervózní. Kurňa tolik věcí, co bych prý měla určitě vidět, a jelikož jsem cítila jedinečnou možnost poznat místo (Skotsko, Edinburgh), které jsem fakt poznat moc chtěla, tak jsem cítila tlak, že toho musím prostě využít na maximum. Kdo ví, jestli se tam vůbec ještě fakt vrátím? No jo, ale mám jen dva dny, to nedám! Mozek mi přestal zase fungovat. Emoce mě pohltily. Stop, v jednu chvíli jsem se zase zdravě nakrkla. Zase panika, Petí, zpomal! Ok, prostě nestihneš všechno, s tím se smiř, to je fakt! Nadechni se a hoď na papír, co máš obecně ráda? Vím, zní to jednoduše a jednoduchý to je, jen si to musíte v emocích dovolit vidět 😀 No a tak jsem zahodila veškerá „Měla bys vidět. Musíš určitě navštívit!“ a nahradila to otázkou „Co chceš vidět? Kam tě to láká? Kde cítíš, že si to můžeš fakt užít?“ a konečně přišlo zase krásné uvolnění s tak dlouho očekávaným řešením.

A je to tady, vyrážím na svůj první trip do zahraničí sama samotinká

já a skotsko  a takhle to začíná…

Tak a je to tady! Sedím na letišti, čekám na potvrzení, že nejsem zákeřný terorista a pak směle pofrčím letadlem. No upřímně, zase tak happy nejsem. Mám v sobě kromě toho vzrušení spoustu zvláštního pocitu strachu. Když s tím strachem zkouším být, tak mám často pocit jako by tahle situace byla tak neskutečná, že vlastně ani nevím, čeho se bojím. Jsou tam strachy typu: mám dostatečnou angličtinu na to, abych se neztratila. Co když mi ujedou navazující busy, co v noci na cizím místě budu dělat? Nejvíc se fakt bojím svojí angličtiny, protože ta pak ovlivňuje i to jak budu zvládat ty další strachy.

 

Jak teda dopadlo úterý?

Kontroly na letětišti jsem zmákla. Letadlo přiletělo bez zpoždění. Seznámila jsem se na posledních deset minut letu se dvěma zajímavými přátelskými Čechy – jeden ČVUTák 😉 Odvážný pár, který jede do Skotska na prázdniny na blind pracovat. Chytla jsem první bus ze tří krásně s předstihem. Trochu v šoku, že to šlo easy, jsem si zapomněla vzít lístek, který potřebuju k proplacení. Tak jsem se posilnila sýrem a šla zkusit angličtinu v akci znovu –  milý řidič mi ochotně zmuchlaný lístek dal. Supr, nažhavená, že to jde poměrně krásně, jsem se těšila na další bus, kterým jsem měla projet celé Skotsko až na sever do Inverness. Říkala jsem si, že je to v cajku, že mám i časovou rezervu.

DSC_0245  DSC_0247 DSC_0254 DSC_0251

Trochu zmatená přehozením času o jednu hodinu zpět a tím, že mi z nějakého důvodu nefungoval roaming, tak jsem nemohla čas zkontrolovat, jestli se mi na mobilu změnil čas nebo ne, čekám tedy na autobusové zastávce ještě furt celkem v pohodě a zkouším se zorientovat v přijíždějících busech. Uslyším češtinu, tak jdu ke dvěma českým mlaďochům a dám se s nimi do řeči v domnění, že se vyznají víc než já. Kluci jedou na dva měsíce pracovat na farmu. Zajímaví borci, avšak moc zorientovaní nebyli. No, dopadlo to tak, že pro mě z nepochopitelných důvodů jsem promeškala můj bus. Další jede za dvě hodiny a já se jdu ptát na info, zda mě pustí na palubu, i když lístek mám na předchozí. Skotské angličtině fakt sotva rozumím, tak trnu, zda mi neuniklo nějaké „ale“. Údajně to vyznělo, že by to totiž mělo jít, tak čekám s obavami ohledně dalšího průběhu mé cesty. Jestli mě nepustí, tak to bude dobrodružný, protože další jede zase za dvě hodiny a další navazující bus už jede ztuha, a jelikož mi nejde internet, tak vůbec netuším, jakou mám šanci se dostat do cílové destinace.

Mrzne mi zadek, protože tam není, kde v teple čekat. Zkouším něco na mobilu zmáčknout, aby se konečně dokázala spojit se světem a dohledat si nějaké info, které by mě trochu uklidnilo, když jsem měla pocit, že jsem krapet ztracená a odříznutá. Nakonec volám  na operátora, protože si všimnu, že mi přišla smska, kterou jsem vřele ignorovalala, že nemám zapnutý roaming. Operátor mi oznámí, že mi to nezapne, že musím zavolat na číslo firmy mého bráchy, jelikož to mám na jeho firemní rodinný účet. Netuším, komu volám, ale volám na dané číslo ve firmě. Spojení blbne a já sotva slyším každé desáté slovo toho člověka na druhé straně. Zoufalá mu vysvětluju, jaká je situace, přestože já ho prakticky neslyším a on mě prý docela ano. Po pár minutách, pro mě neskutečně dlouhých, slyším už nakrknutý mužský hlas, který mi říká, že dá moje číslo někomu kompetentnímu. Tak čekám na telefonát. Ozve se v telefonu jiný mužský hlas, který je o trochu přívětivější, ale dosti stručný a úsečný. Nakonec prý zavolá na T-mobile a domluví odblokování roamingu. Supr.

V naději čekám, zda vše klapne. Btw. dověděla jsem se, že jsem se prvně dovolala přímo řediteli firmy, tak mě polilo horko, jestli jsem bráchovi nezavařila. No nic, jdu čekat tedy dál na autobus, Řidič mě nabere a já se s úlevou dosednu ztěžka na sedadlo. Sedím v autobusu, přede mnou je 3,5 hodinová cesta na sever Skotska do Inverness. Netuším, co bude dál, stres z celého dne na mě doléhá a mě pálí oči. Mám strach, co bude dál, slzy se nekoulí, ale mám pocit, že nemám k tomu daleko. V průběhu dne mě průběžně bolí hlava, cítím bolest, která teď zintenzivnila a šílenou únavu. Cesta je to krásná. Koukám z okénka, chvílemi to střídám s klimbáním. Přede mnou však sedí podivín, tak se trochu bojím usnout, přeci jen mám v baťohu všechny důležité věci.

No nic, zkrátím to, dorazila jsem na další autobusové nádraží. Potkala Češku, co jede taky na kurz a spolu jsme jely další hoďku na cílové místo. Vtipně, nemají značené autobusové zastávky, tak jsme se orientovaly podle času, který  měla cesta cca trvat. Katka tam byla minulý rok, tak si matně pamatovala, kde máme asi vystoupit. Vystoupíme a šineme si to 2 km k vile. S těžkým kufrem po náročném dni to nebylo tak easy, jak jsem si myslela, že bude. V průběhu mě ještě znervoznilo, že Katka umí šíleně dobře anglicky, tak o to víc trnu, jak se s tou svou angličtinou poperu.

DSC_0263 DSC_0266 DSC_0261

Pár metrů před cílem nás odchytí auto, které nás prý mělo vyzvednout a dovést. Fajn, jsem hladová, unavená, plná strachů. Nejraději bych si lehla a schovala se před světem do bezpečného místa. I tohle mi nevyšlo. Jdeme se navečeřet, respektive sníst zbytky, co na nás zbyly a v jídelně už jsou všichni (20 dalších lidí), se kterými je třeba se seznámit. Doufám, že můj děs, nebyl vidět v mých očích. Po večeři nás čekají ještě seznamovací aktivity, při kterých si ověřím, že jsem v pr… moje angličtina není fakt zrovna uklidnijucí a já se ptám sama sebe, co tu doprčic dělám. Kam utekla ta hrdinka, co na sebe byla hrdá, že do toho šla? V deset to zabalím, jdu se vykoupat a v jedenáct už spím jak dudek. Vychutnávám si spánek, protože nevím, co mě druhý den čeká. Uff, jsem vděčná, že nevidím do budoucnosti, protože kdybych tohle tušila, bylo by pro mě sakra těžký do toho fakt jít a to by byla určitně škoda.

19748606_10211735048043574_4990473326482276666_n DSC_0276 19894605_1445463445477154_8802873637823302939_n

Jak dopadla středa ve Skotsku?

Ráno jsem se po krásně úlevné noci, kdy jsem spala jak zabitá, probudila s obavami, jak tenhle den dám? Dnes (ve čtvrtek) už to cítím krapet jinak.
Včera se dělo asi tak ve zkratce toto:
  1. Ráno jsem se s obavami, co přinese den, horko těžko nasnídala a modlila se, ať jsou lidi ještě rozespalí a nechají mě aspoň v klidu nasnídat bez nutnosti zapojit svůj pohotovostní anglický režim. Hm, trochu v křeči jsem přežila snídani s předstíráním, že nejsem zrovna ranní ptáče a potřebuju klid, což bylo dost náročné předstírání, protože tohle byl přesný opak toho, kým jsem.
  2. Následovaly dopolední  workshopové aktivitky, což znamenolo hned po ránu rychlé probrání. Když jdete na přednášku a nerozumíte všemu, je to ok. Když ale nerozumíte pořádně zadání týmového cvičení, kdy ještě jedno z pravidel je nekomunikovat s druhými, tak je to celkem vtipné a stresující :-) Jsem ale překvapená, jak rychle se mozek přeci jen dokáže hodit do pohotovostního řežimu a začne vnímat i mimoslovní věci tak, aby zvýšil své šance na přežití co nejvíc. Nakonec jsem se plus mínus zapojila a dopoledne přežila.
  3. Po obědě se něco ve mně vyprdlo na to, co si o mně lidi myslí, jestli je zdržuju a jsem jim přítěží, jestli moje otázky jsou hloupé nebo ne. Tak nějak jsem si to celé „představení tady“ začala víc užívat, hrát si s těmi náročnými situacemi se záměrem dělat maximum, co v danou chvíli můžu a nestresovat se, že nejsem dost dokonalá. A ejhle, žije se mi tu líp. Dokonce jsem prezentovala sama sebe a svou práci předevšema 😀 Využila jsem své skečnoutingové dovednosti, nadechla se a prošla strachem.

 

19665310_10155384896056768_3278386403069061326_n 19657339_10213534618270186_5004601299699399417_n 19642686_10213534622670296_1909539937294331486_n 19748684_10213538997579666_8542313135953637021_n

Jak pokračoval můj trip ve Skotsku?

Zdravím již z Prahy živá a zdravá, ale rozhodně ne ta stejná osoba, co před pár dny vplula do neznáma plná strachu a odvahy zároveň. :) Původně jsem měla velké plány, že budu přispívat postřehy, zážitky, pocity, myšlenky.. v průběhu – to se úplně nepovedlo. Změna plánů je holt život. Stejně tak to mám i s očekáváními. Často jsem si ověřila, že je krásný mít nějaká očekávání, co si chci z toho či onoho odnést A zároveň je skvělý trénovat otevřenost vůči tomu, co přijde. Proto pro mě není nic překvapujícího, že si z dané akce odnáším naprosto něco jiného, než jsem si plánovala odnést :) Nikdy nevím, pro co si kam jedu.

Jak se tedy odvíjely další dny na mém tripu? Mám tu pár postřehů, které bych chtěla s vámi sdílet.

  1. Uvědomila jsem si, jak jsem byla neklidná z toho, že se věci na nějaký čas uklidnily a já nemusela řešit „svůj boj o přežití“. Nastalo to kupodivu už ve čtvrtek. Po středě, kdy jsem si řekla, že na to peču – furt se něčeho bát apod. Najednou přišel klid a já si uvědomila, že můj mozek v jednu chvíli začal být nervózní právě z toho, že nemusím řešit jednu náročnou situaci za druhou, že konečně můžu taky jen jet na vlně. Jakmile jsem si tuhle absurditu uvědomila, což mi trvalo skoro půl dne, tak se mi podařilo víc uvolnit a užívat si právě ten klid.
  2. Další postřeh se týkal mé angličtiny. Všimla jsem si, že je pro mě jednodušší rozumět a mluvit v té rovině kurzu jako takového a o dost horší to bylo v případě neformální přátelské diskuze. Nedej bože v případě, že sedíme u stolu a mluví zároveň pět lidí naráz a vtipkují. Uff. Často, zejména na začátku kurzu jsem měla pocit, že díky mé jazykové bariéře nemůžu být úplně součástí skupiny. Což se nakonec kupodivu vyvrátilo :) Sice to bylo stále náročné, rozumět vtipným hláškám v angličtině pro mě byl velký oříšek, na druhou stranu jsem byla překvapená tím, jaké pouto jsem i tak dokázala s ostatními vytvořit. Dala bych ruku do ohně, že to bylo z největší části způsobené tím, že jsem zahodila resp. průběžně zahazovala (protože jsem se několikrát přistihla, že ten mechanismus je tak silný, že se objevuje opakovaně a nepozorovatelně) strach, co si kdo o mě a mém chování bude myslet a šla do všeho naplno – užívala jsem si svou „nedokonalost“ co to jen šlo – byla sama sebou. Užívala jsem si proces učení a poznávání sebe a toho, co se ve mně odehrávalo. Aby to bylo víc jasný, tak třeba – když jsme měli nějaké cvičení, kde jsme měli vydávat nějaké zvuky v rámci teambuildingové hry, tak všichni tak nějak vydali zvuk, ale bylo to spíš takové ostýchavé, něco v tom smyslu, že nechci být trapný, radši budu pozorovat, co ti druzí a pak se uvidí. No a já jsem do toho šla s tím, že si to užiju a pořádně jsem vyzkoušela, jak hlasitě to dokážu. 😉 Nebo když jsem měla radost, že jsme vyhráli, tak jsem si dovolila spontánně udělat vítězný taneček. Když jsem měla z něčeho strach, otevřeně jsem to s nimi sdílela, i když to nebylo úplně easy.  Chci říct, že jsem přesvědčená, že čím víc jsem si dovolila být sama sebou i s tou vší nedokonalostí, která je mojí součástí, tak o to víc jsem umožnila vytvořit s těmi lidmi spojení a jazyk /nejazyk mi v tom nezabránil. Za to jsem MOC VDĚČNÁ. Díky tomu jsem se necítila osaměle jako na začátku a vytvořila si přátelství, která jsou na tu krátkou dobu, co se známe, poměrně pevná.
  3. 19989250_10211770649613591_7119298564242960244_n 19875532_10155399885506768_2874576774631034512_n 19665572_10213536861966277_8683116423086123527_n 19665628_10155384896216768_3314253904360431519_n  19904684_10211771774481712_2145091654_n  19748421_10155393820156768_4903097208050400655_n 19756650_10211755459433846_31288312473016664_n 19883530_1042787505855758_1311108003_n P1600122 19756439_10155392229796768_6903407700065967973_n 19756872_1441326629224169_2971311543053426409_n 19989349_10210091126423834_6399637758851655577_n
  4. Ještě co se týče mé angličtiny – ke konci kurzu jsem se rozhodla, že půjdu o trochu dál za svou komfortní zónu a využiju možnosti vyzkoušet si vést workshop v angličtině :) Vybrala jsem si téma „Playing with the pictograms – skečnouting ;)“ Vytvořila koncepci workshopu a poslední den vedla workshop pro deset lidí v angličtině. Odměnou mi byly pozitivní zpětné vazby některých účastníků a ukázky jejich výtvorů v praxi :) Ale co bylo pro mě důležitější – byla jsem na sebe hrdá, že jsem tím svým strachem prošla a světe div se, dokonce si to užila!

20292725_102638130427139_1968975792983025215_n 20431754_102638137093805_2003764135827568105_n 20264541_102636683760617_8271130947157076501_n 20258383_102636700427282_7525730675506702675_n

  1. Neděle pro mě byla ve znamení vzteku. Ráno jsem vstala v šest hodin a s jedním účastníkem kurzu jsem šla do lesa na dlouhou procházku s tím, že jsme se bavili otevřeně o všem možném a bylo to supr. Tím, že jsme si oba dovolili navzájem sdílet, co se v nás odehrává, jak vnímáme život apod. tak jsem měla pocit tak nějak hlubšího propojení – přátelství. No, to byla ta lepší část dne, jenže pak jsem měla během pěti minut přehodit do módu „povrchních“ cvičení ohledně zkoumání různých nástrojů na plánování… Což by bylo jinak úplně v pohodě, jenže v tom kontrastu s ranní hlubokou diskuzí ohledně „smyslu života“ 😉 mi to přišlo naprd. Nedokázala jsem přepnout a soustředit se na kurz a na úkoly v týmech. A díky tomu jsem byla vzteklá „nadruhou“. Byla jsem naštvaná na sebe, že jsem vteklá a nejde mi s tím nic dělat. Mohla jsem se omluvit a jít na půl hodiny ven, i když to nikdo před tím neudělal, ale já si to nedovolila. Zaprvé jsem si říkala, co si ti druzí asi budou myslet. A druhý důležitější důvod byl ten, že jsem měla pocit, že bych selhala sama před sebou – že jsem se s tím vztekem nedokázala vypořádat. Přece „hodný holky“ necítí vztek a když už, tak s ním dokážou přece rychle zatočit. No a tak to dopadlo tak, že jsem radši promarnila celý den tím, že jsem se marně absurdně snažila opravit sebe sama pod tíhou načítajícího se tlaku (btw. bylo to horší a horší, protože jak jsem se nedokázala soustředit a věděla jsem, že jedno cvičení za druhým díky tomu kazím, mi akorát způsobovalo další návaly zlosti na sebe samotnou). Uvědomila jsem si až na konci dne, že kdybych bývala zvedla zadek a vyšla z místnosti se projít se svými pocity zlosti, dala jim prostor rozdýchat je, a pak se vyklidněná vrátit zpět, bylo by to efektivnější, prospěšnější pro všechny. Vtipné bylo, že na konci dne jsem měla schůzku se svým mentorem (přiřazená parťačka z týmu, se kterou jsem měla pravidelné schůzky, kde jsme měly sdílet, co se v nás odehrává a dávat si tak vzájemnou podporu) no a ta parťačka na tom byla podobně jako já, jako bychom byly propojená dvojčata 😀 Tak jsme to vyventilovaly, ujasnily si, co příště zkusit udělat jinak a zbytek večera byl v cajku. Z tohohle dne jsem si odnášela poučení, že pro mě nemá smysl vyčítat si, když se ve mně objeví nějaké „negativní“ pocity, ale naopak – dát jim prostor, pozorovat je a přijmout je v tom smyslu, že se za ně nemusím stydět a myslet si, že jsem porouchaná.
  2. Nečekaný zážitek díky otevřenosti na druhé straně. Většinou jsem to já, kdo je otevřenější vůči druhému člověku. A zažila jsem moment, kdy se druhá strana otevřela víc než já a mě to najednou vykolejilo a překvapilo mě, že mě to vykolejilo 😀

 

Pokračování tripu v Edinburghu 

V úterý ráno nastal čas loučení s partou lidí, se kterými jsme za tu dobu vybudovali mezi sebou „rodinné pouto“. Pro mě to znamenalo emoční výzvu. Před sebou jsem měla dva dny v cizím městě najednou sama samotinká. Přehodit z jednoho módu do druhého mě stálo pár probrečených kapesníků během čtyřhodinové cesty megabusem skrz Highlands a dalších pár hodin divného pocitu, se kterým jsem si moc nevěděla rady. Byla jsem vděčná za tu dlouhou cestu a vlastně i za ty dva dny, co mě čekaly, protože jsem cítila, že něco ve mně se potřebuje rozloučit a tak nějak ukončit jedno velké náročné a úžasné dobrodružství.

DSC_0354 DSC_0350 DSC_0349 DSC_0339

V Edinburghu mě čekalo zároveň ještě jedno velké dobrodružství, které mi přineslo další výzvy. Že se to stane, jsem věděla už cestou tam, proto k divnému pocitu z ukončení kurzu se přidal divný pocit obav z dalších nových dobrodružství. Dorazila jsem po dlouhé cestě do hostelu, kde jsem krapet zděšená z té atmosféry, která s hostelem je evidentně běžná, ale pro mě absolutně nová, odhodila kufr a vyrazila polo-rozložená nezpracováním uplynulého týdne do centra města. Bloudila jsem ulicemi Edinburghu a cítila se … DIVNĚ. Můj NEorientační smysl nezklamal a bez roamingu (který mi stále ještě nefungoval a ani nikdy nezačal) a s téměř vybitou baterkou u mobilu jsem se ztratila. Když mě při placení v Tescu vykolejilo placení u samoobslužné pokladny, řekla jsem si, že jsem koza a takhle teda ne. V tu chvíli jsem zpomalila, nadechla a vyrazila do víru města s větším klidem. Vždyť jde o prd. Všechno jde nějak řešit a všechno se nějak vyklidní.  Světe div se, vyklidněnější jsem konečně trefila tam, kam jsem trefit chtěla – našla jsem cestu k Holyrood Parku, kde jsem strávila nakonec většinu času v Edinburghu. Když se ten krásný kopec nakonec přede mnou zjevil, jakoby se většina mého DIVNÉHO pocit ze všeho toho okolo rozplynula a já se mohla znovu nadechnout a užívat si dne. Neuvěřitelné místo plné energie. Je to obří kopec, ale jako že fakt obří s neskutečnou vyhlídkou. Přesně to jsem v tu chvíli potřebovala. Odtrhnout se od davů lidí a jít do přírody. Na kopci jsem měla celé město jako na dlani s výhledem na moře… A nešlo jen o nadhled nad městem, ale o nadhled nad uplynulým týdnem. :) Na kopci jsem se seznámila s holčinou z Izraele a dvě neznámé cizinky tak spojily na ten zbytek dne své cesty. Po náročných chvílích zasloužená tečka dne. I když tedy… vlastně ne tak docela 😀 Když jsem v noci dorazila na hostel, čekalo mě ještě dobrodružství ve sprše 😀 Hostel v centru znamená šetření místem „na entou“. Tudíž vtěstnat se do koupelny s dalšíma dvěma dívkami nebyla úplně procházka růžovou zahradou. Nemluvě o situaci, kdy jsem nacpala veškeré věci do skříňky a váhala, co s těmi klíči mám jako udělat – to si je mám šoupnout do ponožky? 😀 Co když mi někdo ukradne pas, peníze, mobil…? Ok, myšlenku na to, že bych celou noc zůstala vzhůru, jsem zavrhla poměrně rychle. Strčila klíče do polštáře a smířená se vším, co přijde jsem usnula.

DSC_0403 DSC_0365 DSC_0325 DSC_0406 DSC_0280  DSC_0371 DSC_0382 19961200_10210100105568307_7259551208952176427_n

Druhý den jsem kromě pikniku na kopci v Holyrood Parku, navštívila kariérní centrum na Univerzitě v Edinburghu. Což bylo velmi příjemné povídání a sdílení s postarší paní. Hodně jsme se zasmáli a inspirovali se navzájem. Poslední tedy večer v Edinburghu a tedy i zároveň ve Skotsku jako takovém jsem zakončila naháněním (bez čísla a jen s příležitostnou wifi) dvou kamarádů z kurzu, kteří se nakonec ukázali na poslední večer taky ve městě 😉 Večeře a pivo vše uhladily a já posbírala poslední síly na to, abych se dopravila ve tři hodiny na letiště nočním autobusem. Unavená s naspanými 2,5 hodinami jsem nasedla do správného letadla s pocitem, že tohle dobrodružství jsem zvládla ne JEDNIČKU S HVĚZDIČKOU :)

DSC_0427 DSC_0433 DSC_0434

A S OTÁZKOU – JAKÉ DALŠÍ DOBRODRUŽSTVÍ MĚ ČEKÁ PŘÍŠTĚ? 😉

We will see 😉

Petra

BTW.  Poprvé v životě jsem si vyzkoušela stopování 😉 Pecka :))

20108545_1047253475409161_4456678009549072628_n

 

SALTO